Zdravím
06.06.2009 20:46Ahojky,
jmenuji se Winnie a jsem tu úplně nový. Panička Nicolka a páníček Stáník mě poprosili, jestli bych sem nenapsal svůj krátký, leč zajímavý příběh o tom, jak jsem se vlastně dostal k těmto milým lidem a milovníkům potkánků a já jsem, i když je toto vyprávění pro mě místy bolestivé, nakonec svolil.
Začalo to všechno tak, že se mé původní majitelce, o které toho moc nevím, protože se semnou nikdy moc nemazlila, narodila spousta potkánků, králíčků a morčátek a protože nevěděla, co s námi, vydala se do hlubin pražského metra a usadila se na Náměstí republiky u vchodu do Palladia, kde nás nabízela cizím lidem. Lidé se na nás dívali všelijak – některým jsme se líbili, ale jiným se zas nelíbil můj ocásek a červená očička. Věděl jsem, že s tím budou časem trable a lidem se má červená očička nebudou líbit a budou se mě bát. Přesto mně to trošku mrzelo, protože mi v tom metru byla zima a navíc jsem byl moc vystrašený a bál jsem se, aby si mě nevzal někdo jako večeři pro hada. Se mnou tam byli také mí sourozenci a všichni jsme se klepali strachy, když tu šla kolem mladá slečna. Asi byla zrovna nakupovat, a jakmile nás tam uviděla, hned se na nás šla podívat. Mluvila s naší paní a ukazovala na nás, na potkánky a hlavně na mě! Prý se jí líbila barva mého kožíšku a dokonce i má očička! Všichni jsme byli trošku rozrušení a doufali jsme, že si nás vezme, protože vypadala moc mile. Ale najednou se ta paní otočila a odešla. Bráška se z toho rozbulel a králíčci byli taky smutní, protože si už mysleli, že budou mít nový domov. I já jsem byl smutný, protože jsem konečně potkal někoho, komu se líbil můj ocásek a očička, ale stále jsem neztrácel naději a nakonec se mi to vyplatilo. Jeden morčák najednou zapískal a všichni jsme se podívali k obchodu – přicházela ta paní a v ruce držela krabičku. Jenom jednu krabičku. Nikdo z nás ani nedýchal a potom mě z ničeho nic vytáhli za ocas a narvali do té maličké krabice. Řval jsem strachy, protože tam byla tma a byl jsem úplně zmatený a odváděli mě pryč od bratříčků, sestřiček a od kamarádů morčáků a králíčků. Asi se už nedozví, jak dobře se mi teď vede a já na ně pořád myslím a doufám, že si je také vzali hodní lidé.
Dlouho jsme cestovali a se mnou to pěkně házelo. Venku byla zima a ani můj teplý kožíšek nestačil, tak jsem se stulil na dně krabičky a usnul jsem neklidným spánkem plným myšek, které zůstaly tam v metru.
Probudilo mě světlo a vůně jiných potkánků a hlavně potkanic. Vystrčil jsem opatrně hlavičku z krabice, zavětřil jsem a pak jsem ji spatřil. Krásnou černou potkanku s očima jako korálky, bílým bříškem a ladnými křivkami. Jmenuje se Popelka a vy ji už určitě znáte. Jaká byla moje radost, když mě takový hodný pán (páníček Standa) vzal do ruky a představil mě té slečně. Dívala se na mě trochu domýšlivě a jako na miminko, ale mně to nevadí, protože až budu trošičku větší, ukážu jí, že jsem silný a krásný potkánek s krásným kožíškem a neodolatelnýma červenýma očičkama a budeme spolu běhat po skříni a dovádět.
Do té doby ale bydlím s Bodejděm, moc fajn klukem (má taky červené očičko, ale jen jedno!) a vycházíme spolu – i když trochu chrápe, ale na to si potkan zvykne. Páníčky Stáníčka a Nicolku mám moc a moc rád a jsem šťastný, že si mě vzali právě oni. Konečně jsem našel svůj domov. Stáník říkal, že mě vezme k veterináři. Nevím sice, co to je, ale stejně se na to už moc těším. Ale o tom zase jindy.
Zatím zdar a zase někdy napísanou. Váš Winnie
———
ZpětDiskusní téma: Zdravím
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.